Sestry františkánky pod ochranou Svaté Rodiny
Kostel Svaté Rodiny je místem zasvěceným Bohu, které sice nepatří k těm nejstarším v Brně, přesto však prošel ve své krátké, zato však pohnuté historii několika zásadními proměnami. Tento chrám totiž sloužil nejen jako stánek Boží, ale po nuceném uzavření také jako sál pro školení nebo dokonce jako místnost, kde si studenti ukládali svoji obuv. Dnes se vzpomíná na kostel plný věřících v době První republiky, kdy do tohoto místa přitahoval svými promluvami velké množství studentů slavný kazatel a profesor Emil Procházka. Právě on to byl, kdo dal kostelu jméno „Bílá svatyně“. Pod tímto názvem totiž vyšly knižně tři sbírky jeho kázání. Časem hrůzy a obav byly naopak chvíle na konci II. světové války, když zasáhla budovu bomba. V mnohem čerstvější paměti zůstává právě ona podoba chrámu z konce padesátých let, kdy po násilném uzavření sloužil jako sál pro různá školení nebo již zmiňovaná přezouvárna. I to jsou tváře chrámu, který měl být od samého začátku místem setkávání se s Bohem v Nejsvětější svátosti. Bohu díky již dnes Bílá svatyně opět denně vítá věřící z okolí, kteří přicházejí, aby mohli Bohu vzdávat chválu, děkovat, ale také mu předkládat své prosby. Jeho existence je spjata s Kongregací Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny. Ta dala vlastní podnět k jeho stavbě. V něm se odehrávaly a dodnes odehrávají mnohé její důležité události. A přesto, že je oproti většině brněnských chrámů podstatně mladší, zaujme Bílá svatyně mnoha krásnými prvky a zajímavostmi.
Kostel byl zbudován v letech 1900–1902 v Sirotčí, dnes Grohově ulici vedle kláštera Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny. Brněnský biskup František Saleský Bauer si nechal předložit několik návrhů, ze kterých vybral práci architekta Karla Welcla. Ten navrhl kostel v novorenesančním slohu, tehdy první a zatím jediný takový chrám v Brně. Návrh vypracoval zdarma. Myšlenkově vycházel z podoby baziliky svatého Pavla za hradbami v Římě, ovšem ve velmi zjednodušené a zmenšené podobě. Stavbu provedl stavitel František Přikryl, také zcela bezplatně, jen s vyúčtováním materiálu a pracovních sil. Pozemek pro stavbu kostela sestry koupily již v roce 1891 od rodiny Perkovy. Paní Perková viděla totiž na velké hrušce, která rostla v místě, kde je v kostele hlavní oltář, Pannu Marii s Ježíškem v náručí a přála si, aby na místě jejich domu stál kostel. Tak se také stalo, i když se vlastní stavba uskutečnila až o devět let později. Nový kostel byl zasvěcen Svaté Rodině Nazaretské. Rozhodl o tom živý sen, který se zdál matce Bernardině Hoškové, generální představené kongregace, v době, kdy se mělo začít se stavbou kostela. V tomto snu do kláštera přišla mladá rodina s dítětem v náručí a prosili o nocleh. Matka Bernardina v nich poznala Svatou Rodinu a připravila jim nocleh v nejlepší hovorně. Brněnský biskup František Saleský Bauer posvětil základní kámen kostela 16. září 1900. Kámen byl spuštěn do základu krypty vyzděné pod presbytářem. V této kryptě si biskup přál být pohřben, byl však povýšen na arcibiskupa v Olomouci, kde také zemřel. A tak odpočívá v katedrále sv. Václava, v křestní kapli pod hlavní věží. Než však odešel, bděl nad celou stavbou kostela a také ho po dokončení 11. května roku 1902 vysvětil.
Do kostela se vstupovalo třemi vchody přímo z ulice po otevřeném mramorovém schodišti, které kostel poněkud zasouvalo a zvedalo proti úrovni ulice. Trojúhelníkový portál kostela byl podpírán dvěma sloupy a nad ním se zvedala nevysoká kulatá věž se třemi zvony zakončená kopulí. Návštěvník chrámu se ocitl hned v prostoru pod kůrem. Vlastní interiér kostela se dodnes podstatně nezměnil. Dvě řady pilířů rozdělují kostel na tři lodi. Nejvyšší střední loď dosahuje do výše dvou poschodí a má kazetový strop se štukovými květy uprostřed. V nejvyšší části jsou po bocích okna, která osvětlují celý prostor denním světlem. Boční lodě, které jsou přízemní, i ochozy nad nimi mají okna tlumená barevným benátským sklem zelenavé barvy, seskupená do pravidelných obrazců.
Střední loď zaujme bohatou štukovou výzdobou. Nad hlavicemi pilastrů oddělujícími hlavní loď od postranních a nad oblouky oken ochozů zvědavě nahlížejí do chrámu motivy malých andělů. Na vítězném oblouku, který odděluje presbytář od chrámového prostoru, drží dva velcí andělé v rukou palmové ratolesti, hořící srdce a vítězný věnec. Přímo do presbytáře se vstupuje po třech schodech. Jeho prostor uzavírá kopulovitá klenba v nejvyšší části prosklená žlutým sklem. Prosklená je rovněž i střecha nad presbytářem a při svitu slunce je celý prostor zalit zlatým světlem. Pod presbytářem se nachází prostorná krypta. Na čelní stěně presbytáře pod ukončovací římsou jsou tři barevná okna.
Prostřední největší okno znázorňuje dnes, stejně jako při svěcení kostela, Svatou Rodinu, které je kostel zasvěcen. Nejvýš na trůně sedí Matka Boží s Božským Dítkem jakoby žehnajícím. Stranou níž stojí sv. Josef s otevřenou knihou, ponořen do rozjímání o tajemstvích Božského zaslíbení o Mesiáši. U svých nohou má tesařské nástroje. Na postranních oknech vidíme rodiče Panny Marie, svaté Jáchyma a Annu. Zařízení presbytáře má již čtvrtou podobu. Původně měl jednoduchý mramorový oltář s křížkem nad svatostánkem a s Poslední večeří Páně ve spodní části, nad ním okna Svaté Rodiny jako dnes. Po válce pak došlo k dalším úpravám. Křížek vystřídal rozkládací reliéf Svaté rodiny, jak je uvedeno v textu dále. Vpravo před presbytářem byla dříve kazatelna, vlevo od roku 1922 socha Božského Srdce Páně v nadživotní velikosti, zhotovená Františkem Proseckým, která je tam i dnes jako odkaz zakladatelky kongregace, matky Bernardiny, která nechala sochu pro kostel zhotovit krátce před svojí smrtí. Po zrušení kostela byla umístěna v kostele sv. Jakuba za hlavním oltářem.
Podobně jako vpředu je hlavní loď ukončena obloukem s anděly i vzadu. Tím je od hlavního prostoru chrámu oddělen kůr s varhanami. Původní kostel měl jednoduchý mramorový oltář a keramickou dlažbu. Ve věži kostela byly dříve tři zvony se jmény svatých archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela. Poprvé byly zabaveny na počátku I. světové války, znovu nahrazeny v roce 1922. Za II. světové války v roce 1942 byly zvony znovu zabaveny na výrobu munice. Nové bohužel pořízeny nebyly. Jako jediný tak zůstal malý zvon pojmenovaný František, který je ve zvoničce klášterního dvora. Dodnes na něj sestry zvoní při různých příležitostech, například při pohřbech, v neděli při večerní modlitbě Anděl Páně nebo o vigilii slavnosti Vzkříšení Páně na Bílou sobotu.
Bombardování Brna během II. světové války zasáhlo i kostel v Grohově ulici. V roce 1944 dostala 20. listopadu přímý zásah budova Řádové ošetřovatelské školy v těsném sousedství kostela. Padající štít domu se zřítil na kostel, prorazil jeho strop, vážně narušil věž a poničil varhany. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo i přesto, že v té době probíhala ve škole výuka. Kostel však musel být uzavřen a opraven jen provizorně. K důkladné opravě došlo až po válce v roce 1947, kdy se změnila celá podoba klášterních budov podle návrhu Ing. Zdeňka Bažanta. Kopule Bílé svatyně zmizela úplně, kostel se ztratil v zástavbě a jen reliéf andělů a Svaté Rodiny nad vchodem do vestibulu před kostelem, který kryje původní mramorové schodiště, naznačuje, že zde kostel je. Reliéf nad vchodem je dílo olomouckého akademického sochaře Julia Pelikána. Původní podobu kostela s napodobeninou vstupního portálu baziliky sv. Pavla v Římě, stejně jako původní podobu kláštera známe již jen z fotografií.
Novou podobu dostal také interiér kostela, i když po stavební stránce se jeho vzhled nijak nezměnil. Byl odstraněn křížek nad svatostánkem a na jeho místo umístěn rozkládací reliéf Svaté rodiny, představující růžencová tajemství. Měl pět dílů – Zvěstování, Navštívení, Narození v Betlémě, Obětování v chrámě a Nalezení v chrámě, vše v jedné kazetě, která se v postní době uzavírala a umístil se na ní velký kříž. Na bocích oltáře byly umístěny sochy sv. Františka a sv. Alžběty. Do spodní části kopule v presbytáři přibyla socha Panny Marie, Královny Vesmíru, opět od bratří Heřmana a Karla Kotrbových podle nákresu architekta K. Madlmayera. Barevná okna v presbytáři znázorňovala klanící se anděly.
Keramickou dlažbu kostela nahradila mramorová dlažba v podobě šachovnice. Kostel dostal novou křížovou cestu od akademického sochaře Josefa Axmanna. První znázornění této křížové cesty je v Jeruzalémě, v Cyrilometodějské smírné kapli na úpatí Olivové hory, vybudované českými poutníky na počátku 20. století. Zničené varhany nahradily nové – dvoumanuálové s pneumatickou trakturou z Továrny na varhany Krnov, opus 3131. Opravený kostel Svaté Rodiny 29. dubna roku 1950 v tichosti požehnal brněnský biskup Karel Skoupý. Den na to v něm slavil primiční mši svatou dnes již zemřelý emeritní litoměřický biskup P. Josef Koukl, který zde v dětství ministroval. Při příležitosti 50. výročí posvěcení kostela roku 1952 nechaly sestry v klášterní zahradě vztyčit Mariánský sloup – dílo akademického sochaře Julia Pelikána z Olomouce.
Násilné stěhování řeholních společenství se dotklo také sester z Grohovy ulice. K 1. listopadu 1958 musely nuceně odejít z brněnského kláštera do Lechovic u Znojma. A již 1. ledna 1959 byl kostel Svaté Rodiny uzavřen a proměněn na sál pro různé kulturní akce a školení. Protože kostel měl po válce nové varhany, konaly se v něm také varhanní koncerty. V kostele byly po jeho zrušení provedeny různé úpravy, které však zásadně nezasáhly do interiéru hlavní lodi. Komunisté odstranili pouze kazatelnu a na mramorovou podlahu asfaltem nalepili parkety. Prostor pod kůrem oddělili zdí a tak sloužil jako přezouvárny domova mládeže, boční lodi jako šatny. Tak to vypadalo do roku 1990, než byla budova kostela opět vrácena kongregaci.
Již v červnu roku 1990 začaly opravy klášterního kostela podle návrhu brněnského Ing. architekta Viktora Dohnala. Zdi od šatny pod kůrem a v bočních lodích byly zbourány. V presbytáři došlo k výměně mramorové dlažby a centrální místo zaujal prostorný mramorový oltář z bílého jiskřivého mramoru. Na čelní stěnu presbytáře poté umístili dvojdílný svatostánek, který je dílem akademického sochaře Miloše Vlčka. Moderně pojatý náznak zářícího slunce – Krista, tvoří jeden obraz, ačkoliv je svatostánek dvojdílný. Nižší část slouží pro uložení ciboria, horní pro monstranci. Horní část svatostánku je poněkud zaoblena a připomíná horu Kalvárii. Na ní jsou umístěny tři kříže. Prostřední největší nese tělo Krista, avšak Krista Vítěze s královskou korunou na hlavě. Jeho království, které nám získal a nad kterým slunce nezapadá, vyjadřují symboly měsíce a slunce umístěné po bocích kříže. Spodní část svatostánku naznačuje Betlémskou jeskyni, kde všechno začalo příchodem Božího Dítěte na tento svět.
Z původního vybavení kostela se vrátila na původní místo barevná okna Svaté Rodiny a také socha Božského Srdce Páně. Na místě kazatelny dnes visí velký dřevěný kříž. Vrátila se i socha Královny Vesmíru, která byla opravena a je dnes pod kůrem, a sochy sv. Františka a sv. Alžběty, které dřív stály na bocích hlavního oltáře. Dnes je najdeme v bočních lodích vepředu. Z původního růžencového oltáře byl nalezen jen největší střední díl, představující narození Páně v Betlémě. Je umístěn vzadu v kostele pod kůrem. Podlaha kostela získala mramorovou dlažbu z Carrary, kterou sestry dostaly darem z Itálie zásluhou Dr. Františka Michalčíka.
Kostel byl znovu otevřen po čtyřiatřiceti letech násilného uzavření 1. února 1992 slavností svěcení nového mramorového oltáře, který posvětil brněnský biskup ThLic. Vojtěch Cikrle za účasti asi třiceti kněží, četných hostů a věřícího lidu. Vložil do něj ostatky sv. Františka a sv. Kláry. Od toho dne slouží opět svému původnímu účelu.
